Často se setkávám s názorem, že dnešní společnost se naučila žít s pravdou. Lidé nejsou nuceni tajit své názory, nehrozí postih ze strany státní moci. Pravda přestala být něčím, co člověka může poslat na smrt nebo alespoň do ústraní. Naopak, pravda je vyžadována a upřímnost je velice kladně hodnocena. Věta „Říká, co si myslí.“, se stala součástí balíčku pozitivně hodnotících vět při nezávazném plkání s někým o někom. Přitom když se podívám kolem sebe, zdá se, že ve skutečnosti lidé pravdu nenávidí. A to tak silně, že si vystavěli tu iluzi pravdivého světa. Tento sebeklam je dokonale vymyšlen, jak se pokusím ukázat a dokázat.
Pravda se nám zdá příliš křehkou, příliš toho na nás prozrazuje – proto o sobě lžeme ve velkém, přičemž nezapomínáme zmínit i ty nejosobnější detaily. Ve vnímání ostatních nám právě toto pomáhá nejvíc: lidé si řeknou, že tenhle otevřený člověk, který sám od sebe začal vyprávět o svých problémech, zřejmě nemá problém o sobě mluvit i v negativním smyslu; tedy nemá zapotřebí si nic vymýšlet. Tahle zástěrka a falešná zpověď je natolik účinná, že ji člověk používá i neuvědoměle. Spousta lidí s psychickými problémy sama sobě nalhává nějaký malicherný důvod, proč to celé začalo, jen aby jim na mysl nepřišel opravdová příčina, kterou nejsou schopni nebo ochotni řešit. Námi vymyšlené důvody jdou snáze odstranit, často takto sami sebe na chvíli potěšíme, což nás vede příště k tomu samému, jen v ještě větším rozsahu. Lidská mysl je v zásadě slabá a snadno ovlivnitelná a není v bezpečí ani sama před sebou, natož před ostatními.
Existuje spousta reklam, které staví na podobném principu: společnost z oboru bankovnictví se například shodí, že jejich zaměstnanci opravdu neumí vařit, ale zato jsou jedničky na úvěry. Hloupí lidé věří jakékoliv iluzi. Většina lidí je ale hloupá jen částečně a je do jisté míry podezřívavá. Dokonalost je děsí, takže první neúspěch v jakémkoliv oboru u druhého přijmou s povděkem a o zbytku uvěří, co jen ten druhý chce. I totalitní režim, má-li si uchovat moc, musí s lidskou podezřívavostí a strachem z dokonalosti počítat. I sebezmanipulovanější volby nechávají dvě procenta preferencí opozici, aby navodily dojem, že odpůrci existují, hlasují, jak je jim libo,a le protože zkrátka lid si přeje něco jiného, pokračujeme v pětiletkách. Stoprocentní úspěch by vzbudil představu dokonale fungujícího stroje, který je neosobní, voliči jsou mu ukradení a nejspíš je stejně brzy semele. Navíc by se ztratil nepřítel a nebylo by vůči komu se vymezit.
Tady bych se rád vrátil zpět k pravdě a lži. Společenská přetvářka působí uklidňujícím dojmem, protože ukazuje lidi s přijatelným množstvím chyb. Takovým, aby nevzbuzovalo další otázky a odvržení, ale zároveň dostatečně věrohodným. Je dokázáno, že lidem se zdá nejkrásnější to, co se nejvíc podobá tomu, na co jsou zvyklí. Stejně tak jsou oblíbení lidé, kteří kopírují naše vzorce chování, přejímají naše gesta a grimasy. Každý z nás v duchu cítí, že dokonalý není a nikdy být nemůže. Proto s úlevou vidí, že ani druhý takový není. Pravda je ovšem ve své podstatě dokonalým sdělením. O dané věci nelze říct víc než pravdu, je tímto tvrzením plně vystižena. Proto pravda děsí. Náhle se sami vidíme poníženi, zahanbeni. Říká se, že pravda je jako čepel nože: ostrá i křehká, zraňující i zranitelná. Nechceme být zraněni, proto pravdu zabíjíme. Ne ovšem tak, aby po ní zůstaly stopy krve, ne na ulici v poledne. Pravda umírá neviděna, zabalena v zbytečných slovech a skutcích. Pravda umírá udušena špinavými hadry, ne po zásahu kulkou do týla. Když někdo náhle zmizí, vyvstanou otázky, na které nikdo nechce odpovídat, lidé proto nejdřív vzbudí iluzi, že tu pravda stále je, snad i víc než kdy dřív. Na karnevalu, kam jde každý převlečen za zabijáka, se pravý zabiják skryje nejlépe a nikoho nezarazí jeho nůž a pistole, někdo pochválí kostým, jiný ho ignoruje. Kdyby zabiják náhle podlehl útoku, nikdo ho nebude hledat, ani si toho nevšimne. Stejně tak ve světě otevřenosti a vystavované pravdy, která je stejnou maškarou jako karnevaloví tanečníci v maskách vrahů, potají odpravená pravda nechybí. Nasadíme si škrabošku víc do očí a křivě se usmějeme.
Tohle všechno ale může fungovat tehdy, když jsme si podobní. Vrah by upoutal více pozornosti na plese, kde by byli i rytíři, medvědi nebo princezny. Pravdivá a přímá věta nebo myšlenka vždy zaujala více tehdy, když zazněla vprostřed nucených ideologií a nacvičených replik. Tam, kde se ale vytvořila představa, že všichni říkají, co si myslí, protože mohou, to pravdivé zapadne. Zde je důležité uvědomovat si, že pravda není nic objektivního, pravdou rozumím to, co si daný člověk opravdu myslí (a může se samozřejmě mýlit). Opět se ukazuje zvrácená genialita naší iluze, která posiluje sebe sama. Lidé se vzdali pravdy za předpoklad, že je nikdo nebude podezírat ze lži a neupřímnosti. Člověk neříká, co si myslí, ukázal by se tak nahý a navíc porušil nepsanou smlouvu o neútočení. Ve světle přímé odpovědi totiž ty ostatní vypadají podivně uměle. Někoho to pak může vést až proslovení své vlastní pravdy, což zase vzburcuje dalšího. Tento řetězový efekt si můžeme krásně prohlédnout v emotivních situacích, kdy se člověk tolik nekontroluje. Když je někdo označen za idiota, obvykle neprohodí pár slov o zbytečných invektivách, ale nadávku vrátí. Vždyť mnoho sporů končí onou magickou větou: „A vůbec, víš ty , co já si vo tobě myslim?“. Osobní názor proniká na povrch až v posledním stádiu.
Celá iluze pravdivosti a tolerance názorů funguje na křehkém základu. Stačí změnit pravidla hry, porušit běžný rámec a lidé náhle neví, jak reagovat. Jejich zdvořile upřímné jednání naráží, protože není opětováno. Schválně někdy zkuste na otázku.“Jak se dneska máš?“ odpovědět zvídavě, ptejte se sami, jak to tazatel myslel, jestli ho zajímá jak se cítíme, co se nám dnes povedlo, jestli jsme dnes spokojeni se svým vzhledem, či zda se náhodou neptá jen tak ze setrvačnosti. Naprostá většina tazatelů bude v šoku.
Společnost si pro udržení iluze pravdivosti vybudovala rozsáhlý systém předpokladů a hodnot, které sice každý může porušovat jak chce, ale jen soukromě, aby neohrozil celek. Nedávná zkušenost mě v tom utvrdila. Čekání na tramvaj mi ukrátil nepříjemný důchodce, neodbytně zkoumající moje tričko s obrázkem hudebního alba, kterému dominuje svlečená slečna. Ač obrázek neukazuje nic, co by nebylo vidět kdekoliv jinde a vlastně ještě mnohem méně, zřejmě toho pána pobouřil. Podivné pohledy jsem ukončil otázkou, jestli pán něco potřebuje. Odpovědí mi bylo prsknutí „Že se nestydíš, tohle nosit. Za to já bych kluka zřezal.“ Pán se odvrátil stranou a dal tak ve svých rukou vyniknout barevné straně bulvárního časopisu s modelkou oblečenou jen do vlastního úsměvu. Musel jsem se smát. Ale takhle to funguje. On by nikdy tu stránku nenechal ležet na kuchyňském stole, protože to se nedělá. Ale aktivitami ve svém soukromí společnost nenutí nic řešit, takže je mu dopřáno. Pokrytectví je obrannou složkou společenské iluze. Každý jedinec, ať už v jádru jakkoliv zvrhlý, ví, co se sluší a patří. A bude to vyžadovat na ostatních. Krok proti proudu se nebere, řeka se kráčejícího snaží strhnout. Marylin Manson kdysi nebyl vpuštěn do kostela, který ho zaujal z architektonického hlediska. Důvod? Měl na sobě sukni. Jestli se ptáte, kdo ho z kostela jménem dobrého mravu vyhodil, potvrdím vám vaše dohady. Pan farář. Oblečen ve zvláštní, ale slušivé sukni. Nejde o to, co děláme či říkáme, ale o to, jak je to hodnoceno, přijímáno. Samo sdělení není podstatné. Zajímá nás, jak zareagují ostatní. Forma vítězí nad obsahem, protože obsah je dán. A pokud není, jsme tlačeni k tomu, abychom jej jako ten předem určený přijímali.
Vracím se oklikou na samotný počátek textu, kde jsem prohlásil, že pravda je vyžadována. Ne, neprotiřečím si. Pravda je skutečně vyžadována a oceňována, ale je to pravda společnosti, ne jedince. Musíme se naučit rozumět slovům. Ten, kdo říká, co si myslí, a proto je frajer, je ve skutečnosti pro masu lidí tím, kdo říká, co chtějí slyšet, co čekají, že řekne. Lidé se rádi hřejí ve slávě vlastního správného úsudku. Kdo není nepochopitelný, není nebezpečný.
Je pravda, že v dnešní době vám v demokratické společnosti za pravdu neublíží (pozor, není to jejich moudrostí, ale zbabělostí), ublíží ovšem vaší pravdě. Nechají ji zaznít, aby zapadla do průměrnosti, nebudou ji napadat, aby na ni neukazovali a nestavěli ji před oči lidí. Princip popraviště, na které je dobře vidět, se tu nekoná. Pravda je vylákána předstíranou svobodou,a by mohla být v temné uličce ubodána a hozena do řeky. Lidé neradi jednají, neradi přemýšlí. O pravdě se přemýšlí špatně, protože musíme odhodit naše vlastní postoje, vlastně kus sebe sama. Proto je pro lidi pohodlnější pravdu předpokládat, tudíž ji neříkat nahlas a nenaslouchat jí upřímně. Takto zvráceně se mi jeví dnešní svoboda slova a projevu, která vlastně utlouká pluralitu názorů, tak úplná a dokonalá je iluze, kterou většina lidí nikdy neprohlédne…
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat