Analogizace úlu a stáda

Bez větších cavyků a rozvláčnějšího úvodu se nyní pustím do tradičního příměru lidské společnosti ke stádu poslušných oveček nebo úlu pracujících včeliček. Všichni tuhle metaforu známe, všichni (tzn. my, lidé) se nad ní pousmějeme, případně ji použijeme během dramatických momentů vypjaté hádky nebo rozepře. Často s ní bývá pohazováno jako s horkým bramborem - či spíše odjištěným granátem - mezi dvěma - klidně i více - znepřátelenými stranami.

Příklady nejsou tak vzdálené. Středoškolská třída, jež je rozdělena na dvě poloviny; hoppery a metalisty. Jedni osočují druhé z komplexů a snah splynout s davem, druzí oplácejí stejnou mincí (možná přihodí pár židlí, podle vyhrocenosti situace). Každý jeden z nich je ovšem ochoten a rozhodnut na místě přísahat, že je navěky sám sebou a že s nikým a ničím nikdy nesplýval a splývat nebude. Nebo manželská hádka, založená na stejném močále; žena se rozčiluje nad tím, že je její muž stejný jako všichni ostatní - chodí do hospody, má pupek, neholí se zas tak často a musí si v neděli odpoledne na plné pecky pustit fotbal. To vše se vzdechy a fantaziemi o Tomu Cruisovi vysvětluje po telefonu své přítelkyni, která má naprosto stejný problém - a proto si obě se svými dalšími kamarádkami hned další den zajdou ke kadeřnici a na dortík.


Tohle je okaté, patrné. Úsměvné a parodování hodné, přesto mě z toho mrazí. A je mi smutno ještě víc, když si uvědomím, že takové stádo není založeno jen na těchto drobných charakterových a vizualních podobnostech. Uzavřeni v dostatečně prostorném výběhu, který nám tak akorát vyhovuje, žijeme si pod dohledem bystrých a nikdy neusínajících pastýřů a jejich psů. Musí nás chránit, mají z nás vlnu, mléko. A maso, samozřejmě! Nebo to dělají z lásky, z toho, že se o nás chtějí skutečně postarat? Proto jsme noc co noc nahnáni zpátky do chlívu a zamčeni na petlici, aby se nám náhodou něco nestalo, něco nás nesežralo? Vlk anarchie? Je ta laskavá ruka - která nám zprostředkovává stejnou měrou potravu i bití - opravdu ve svých záměrech natolik nezištná?

Není. Na druhou stranu, neměli bychom je proto nesnášet, snažit se jim pomstít. Taková pomsta by byla bezpředmětná, jako každá pomsta. Vynechme to, že bychom po "velkém pastýřském masakru" na moment pocítili pocit zadostiučinění. Nic dalšího by se ovšem nezměnilo. A berani, nejprůbojněší a nejambicióznější z nás, by se společně se psy chopili holí a začali chodit po dvou. Ale jim by to k ničemu nebylo, bláhový, kdo si myslí, že s mocí získá svobodu. Ne, získá jen možnost šlapat po nižších šaržích, kontrolovat prýmky na ramenech správnosti humanity. Pastýři budou pořád otroci, pořád něčí služebníci. Mohou zvednout hole proti statkářům, hospodářům, těm největším z největších a nejbohatších z nejbohatších. Mohou je nahradit, svrhnout, darovat jejich majetek ovečkám. Ale pořád se nic nezmění. Ovečky neškodně projdou kolem věnovaných cenností, nějaké ožužlají, něco se možná zalíbí a ovce si to odvleče do svého koutu ohrady.

A přitom by zde možná bylo řešení, ale je tak nemyslitelné, tak podivné a extraordinérní, že není vhodné jej provádět, není vhodné jej ani vyzkoušet. Vždyť náš model funguje tak dlouho, sem tam trochu reformujeme, zkoušíme nové věci (obdoby těch starých) ale fungujeme pořád. Co na tom, že špatně? Vykazujeme činnost, to je přeci hlavní! A když by někdo chtěl to oplocení strhnut, spálit palisádu, co nás údajně chrání, ale ve skutečnosti nás vězní uvnitř nás samých, zvednout závory a zrušit hranice... musí být odstraněn. V zájmu stádového bezpečí, v zájmu veřejného blaha. Všeobecného pohodlí.


Nejsem já sám také členem stáda, úlu? Jsem v jeho množině, je možné se vyhranit a sám sebe vyjmout? Doufám, že ano. Ale nestávám se stejně davovým a poddájným zvířetem mezi svými blízkými, přáteli? Není každodenní shazování systému a zpochybňování doktrín v diskuzích a vtipech také jen symptomem mého ovlivnitelného jednání?

Dokážu si odpovědět: Není. Jsem individualitou, jsem pravým člověkem, bytostí se svobodným (v rámci možností smutného vnímání této reality) myšlením. A myšlenka napomůže činu, stejně jako slovo dokáže strhnout horu. Nepatřím do stáda. Jsem vlkem, který žije ve smečce s jinými. Společně s nimi trhám na kusy ovce, živím se jimi, bojuji se psy a utíkám pastýřům. A budu-li úspěšný, jednoho dne zadávím i toho majitele statku. Snad s celou rodinou.

Omrzí-li mě smečka, odejdu. Ale není důvod, štěňata jsou hravá, samičky jsou chlípné a se zbytkem je zábava i garance dobrého lovu. Rozkousnu zámky vašeho vězení, ovce. Snad se pak také svobodně nadechnete. A zamyslíte.


A na závěr připojím jednu bajku od La Fontaina. Vhodnou, vtipnou a jízlivou.

Vlk a pes
Byl vlk tak hubený, že neměl na sobě než kůži. Sváděl to na psy, a právem, protože nebylo široko daleko psa, který by mu dovolil odnést si ze stáda byť jen ovčí chlup.
Hubený vlk potkal vykrmenou dogu, která utekla od pána. Doga byla statná, vlk chrastil kostmi. Šli spolu podél lesa, vlkův žaludek měl tisíc chutí dogu zardousit, ale jeho hlava říkala:
"Nedělej to, je silnější než ty."
Vlk byl proto na dogu vlídný a chválil dobrými slovy její mohutný trup. Doga odvětila:
"Milý vlku, chceš-li mít moji figuru, jdi z lesa ven, protože tady budeš mít jen hlad. Les je tvoje bída. Od rána do večera běháš, o žvanec nezavadíš. Pojď se mnou a uvidíš ty hody!"
"Co za to?" zeptal se vlk.
Doga řekla: "Vlastně nic. Jen odhánět žebráky od plotu, snášet dětské mazlení a být pánovi k ruce. Za to dostaneš řádné zbytky kuřete a někdy pohlazení."
Vlkovi se to líbilo a už se chystal k lidem, když spatřil na krku dogy odřenou kůži.
"Od čeho to máš?" zeptal se.
"To nic není, jenom řetěz se mi zaříznul, když mě občas uvázali."
"Ty jsi jim sloužila spoutaná? Tys nemohla běžet, kam jsi chtěla?!" zděsil se vlk.
"Mám-li být upřímná, nemohla," řekla doga, "ale jídlo jsem měla."
"Jídlo? Svou svobodu bych nevyměnil ani za jednu krávu denně," řekl vychrtlý vlk, rozloučil se s vypasenou dogou a vběhl do prostorného lesa. Běhá tam dodnes.