čtvrtek 25. června 2009
neděle 3. května 2009
sobota 2. května 2009
čtvrtek 4. prosince 2008
pondělí 24. listopadu 2008
středa 19. listopadu 2008
O pravdě, dokonalosti, karnevalu a pokrytectví
Často se setkávám s názorem, že dnešní společnost se naučila žít s pravdou. Lidé nejsou nuceni tajit své názory, nehrozí postih ze strany státní moci. Pravda přestala být něčím, co člověka může poslat na smrt nebo alespoň do ústraní. Naopak, pravda je vyžadována a upřímnost je velice kladně hodnocena. Věta „Říká, co si myslí.“, se stala součástí balíčku pozitivně hodnotících vět při nezávazném plkání s někým o někom. Přitom když se podívám kolem sebe, zdá se, že ve skutečnosti lidé pravdu nenávidí. A to tak silně, že si vystavěli tu iluzi pravdivého světa. Tento sebeklam je dokonale vymyšlen, jak se pokusím ukázat a dokázat.
Pravda se nám zdá příliš křehkou, příliš toho na nás prozrazuje – proto o sobě lžeme ve velkém, přičemž nezapomínáme zmínit i ty nejosobnější detaily. Ve vnímání ostatních nám právě toto pomáhá nejvíc: lidé si řeknou, že tenhle otevřený člověk, který sám od sebe začal vyprávět o svých problémech, zřejmě nemá problém o sobě mluvit i v negativním smyslu; tedy nemá zapotřebí si nic vymýšlet. Tahle zástěrka a falešná zpověď je natolik účinná, že ji člověk používá i neuvědoměle. Spousta lidí s psychickými problémy sama sobě nalhává nějaký malicherný důvod, proč to celé začalo, jen aby jim na mysl nepřišel opravdová příčina, kterou nejsou schopni nebo ochotni řešit. Námi vymyšlené důvody jdou snáze odstranit, často takto sami sebe na chvíli potěšíme, což nás vede příště k tomu samému, jen v ještě větším rozsahu. Lidská mysl je v zásadě slabá a snadno ovlivnitelná a není v bezpečí ani sama před sebou, natož před ostatními.
Existuje spousta reklam, které staví na podobném principu: společnost z oboru bankovnictví se například shodí, že jejich zaměstnanci opravdu neumí vařit, ale zato jsou jedničky na úvěry. Hloupí lidé věří jakékoliv iluzi. Většina lidí je ale hloupá jen částečně a je do jisté míry podezřívavá. Dokonalost je děsí, takže první neúspěch v jakémkoliv oboru u druhého přijmou s povděkem a o zbytku uvěří, co jen ten druhý chce. I totalitní režim, má-li si uchovat moc, musí s lidskou podezřívavostí a strachem z dokonalosti počítat. I sebezmanipulovanější volby nechávají dvě procenta preferencí opozici, aby navodily dojem, že odpůrci existují, hlasují, jak je jim libo,a le protože zkrátka lid si přeje něco jiného, pokračujeme v pětiletkách. Stoprocentní úspěch by vzbudil představu dokonale fungujícího stroje, který je neosobní, voliči jsou mu ukradení a nejspíš je stejně brzy semele. Navíc by se ztratil nepřítel a nebylo by vůči komu se vymezit.
Tady bych se rád vrátil zpět k pravdě a lži. Společenská přetvářka působí uklidňujícím dojmem, protože ukazuje lidi s přijatelným množstvím chyb. Takovým, aby nevzbuzovalo další otázky a odvržení, ale zároveň dostatečně věrohodným. Je dokázáno, že lidem se zdá nejkrásnější to, co se nejvíc podobá tomu, na co jsou zvyklí. Stejně tak jsou oblíbení lidé, kteří kopírují naše vzorce chování, přejímají naše gesta a grimasy. Každý z nás v duchu cítí, že dokonalý není a nikdy být nemůže. Proto s úlevou vidí, že ani druhý takový není. Pravda je ovšem ve své podstatě dokonalým sdělením. O dané věci nelze říct víc než pravdu, je tímto tvrzením plně vystižena. Proto pravda děsí. Náhle se sami vidíme poníženi, zahanbeni. Říká se, že pravda je jako čepel nože: ostrá i křehká, zraňující i zranitelná. Nechceme být zraněni, proto pravdu zabíjíme. Ne ovšem tak, aby po ní zůstaly stopy krve, ne na ulici v poledne. Pravda umírá neviděna, zabalena v zbytečných slovech a skutcích. Pravda umírá udušena špinavými hadry, ne po zásahu kulkou do týla. Když někdo náhle zmizí, vyvstanou otázky, na které nikdo nechce odpovídat, lidé proto nejdřív vzbudí iluzi, že tu pravda stále je, snad i víc než kdy dřív. Na karnevalu, kam jde každý převlečen za zabijáka, se pravý zabiják skryje nejlépe a nikoho nezarazí jeho nůž a pistole, někdo pochválí kostým, jiný ho ignoruje. Kdyby zabiják náhle podlehl útoku, nikdo ho nebude hledat, ani si toho nevšimne. Stejně tak ve světě otevřenosti a vystavované pravdy, která je stejnou maškarou jako karnevaloví tanečníci v maskách vrahů, potají odpravená pravda nechybí. Nasadíme si škrabošku víc do očí a křivě se usmějeme.
Tohle všechno ale může fungovat tehdy, když jsme si podobní. Vrah by upoutal více pozornosti na plese, kde by byli i rytíři, medvědi nebo princezny. Pravdivá a přímá věta nebo myšlenka vždy zaujala více tehdy, když zazněla vprostřed nucených ideologií a nacvičených replik. Tam, kde se ale vytvořila představa, že všichni říkají, co si myslí, protože mohou, to pravdivé zapadne. Zde je důležité uvědomovat si, že pravda není nic objektivního, pravdou rozumím to, co si daný člověk opravdu myslí (a může se samozřejmě mýlit). Opět se ukazuje zvrácená genialita naší iluze, která posiluje sebe sama. Lidé se vzdali pravdy za předpoklad, že je nikdo nebude podezírat ze lži a neupřímnosti. Člověk neříká, co si myslí, ukázal by se tak nahý a navíc porušil nepsanou smlouvu o neútočení. Ve světle přímé odpovědi totiž ty ostatní vypadají podivně uměle. Někoho to pak může vést až proslovení své vlastní pravdy, což zase vzburcuje dalšího. Tento řetězový efekt si můžeme krásně prohlédnout v emotivních situacích, kdy se člověk tolik nekontroluje. Když je někdo označen za idiota, obvykle neprohodí pár slov o zbytečných invektivách, ale nadávku vrátí. Vždyť mnoho sporů končí onou magickou větou: „A vůbec, víš ty , co já si vo tobě myslim?“. Osobní názor proniká na povrch až v posledním stádiu.
Celá iluze pravdivosti a tolerance názorů funguje na křehkém základu. Stačí změnit pravidla hry, porušit běžný rámec a lidé náhle neví, jak reagovat. Jejich zdvořile upřímné jednání naráží, protože není opětováno. Schválně někdy zkuste na otázku.“Jak se dneska máš?“ odpovědět zvídavě, ptejte se sami, jak to tazatel myslel, jestli ho zajímá jak se cítíme, co se nám dnes povedlo, jestli jsme dnes spokojeni se svým vzhledem, či zda se náhodou neptá jen tak ze setrvačnosti. Naprostá většina tazatelů bude v šoku.
Společnost si pro udržení iluze pravdivosti vybudovala rozsáhlý systém předpokladů a hodnot, které sice každý může porušovat jak chce, ale jen soukromě, aby neohrozil celek. Nedávná zkušenost mě v tom utvrdila. Čekání na tramvaj mi ukrátil nepříjemný důchodce, neodbytně zkoumající moje tričko s obrázkem hudebního alba, kterému dominuje svlečená slečna. Ač obrázek neukazuje nic, co by nebylo vidět kdekoliv jinde a vlastně ještě mnohem méně, zřejmě toho pána pobouřil. Podivné pohledy jsem ukončil otázkou, jestli pán něco potřebuje. Odpovědí mi bylo prsknutí „Že se nestydíš, tohle nosit. Za to já bych kluka zřezal.“ Pán se odvrátil stranou a dal tak ve svých rukou vyniknout barevné straně bulvárního časopisu s modelkou oblečenou jen do vlastního úsměvu. Musel jsem se smát. Ale takhle to funguje. On by nikdy tu stránku nenechal ležet na kuchyňském stole, protože to se nedělá. Ale aktivitami ve svém soukromí společnost nenutí nic řešit, takže je mu dopřáno. Pokrytectví je obrannou složkou společenské iluze. Každý jedinec, ať už v jádru jakkoliv zvrhlý, ví, co se sluší a patří. A bude to vyžadovat na ostatních. Krok proti proudu se nebere, řeka se kráčejícího snaží strhnout. Marylin Manson kdysi nebyl vpuštěn do kostela, který ho zaujal z architektonického hlediska. Důvod? Měl na sobě sukni. Jestli se ptáte, kdo ho z kostela jménem dobrého mravu vyhodil, potvrdím vám vaše dohady. Pan farář. Oblečen ve zvláštní, ale slušivé sukni. Nejde o to, co děláme či říkáme, ale o to, jak je to hodnoceno, přijímáno. Samo sdělení není podstatné. Zajímá nás, jak zareagují ostatní. Forma vítězí nad obsahem, protože obsah je dán. A pokud není, jsme tlačeni k tomu, abychom jej jako ten předem určený přijímali.
Vracím se oklikou na samotný počátek textu, kde jsem prohlásil, že pravda je vyžadována. Ne, neprotiřečím si. Pravda je skutečně vyžadována a oceňována, ale je to pravda společnosti, ne jedince. Musíme se naučit rozumět slovům. Ten, kdo říká, co si myslí, a proto je frajer, je ve skutečnosti pro masu lidí tím, kdo říká, co chtějí slyšet, co čekají, že řekne. Lidé se rádi hřejí ve slávě vlastního správného úsudku. Kdo není nepochopitelný, není nebezpečný.
Je pravda, že v dnešní době vám v demokratické společnosti za pravdu neublíží (pozor, není to jejich moudrostí, ale zbabělostí), ublíží ovšem vaší pravdě. Nechají ji zaznít, aby zapadla do průměrnosti, nebudou ji napadat, aby na ni neukazovali a nestavěli ji před oči lidí. Princip popraviště, na které je dobře vidět, se tu nekoná. Pravda je vylákána předstíranou svobodou,a by mohla být v temné uličce ubodána a hozena do řeky. Lidé neradi jednají, neradi přemýšlí. O pravdě se přemýšlí špatně, protože musíme odhodit naše vlastní postoje, vlastně kus sebe sama. Proto je pro lidi pohodlnější pravdu předpokládat, tudíž ji neříkat nahlas a nenaslouchat jí upřímně. Takto zvráceně se mi jeví dnešní svoboda slova a projevu, která vlastně utlouká pluralitu názorů, tak úplná a dokonalá je iluze, kterou většina lidí nikdy neprohlédne…
Pravda se nám zdá příliš křehkou, příliš toho na nás prozrazuje – proto o sobě lžeme ve velkém, přičemž nezapomínáme zmínit i ty nejosobnější detaily. Ve vnímání ostatních nám právě toto pomáhá nejvíc: lidé si řeknou, že tenhle otevřený člověk, který sám od sebe začal vyprávět o svých problémech, zřejmě nemá problém o sobě mluvit i v negativním smyslu; tedy nemá zapotřebí si nic vymýšlet. Tahle zástěrka a falešná zpověď je natolik účinná, že ji člověk používá i neuvědoměle. Spousta lidí s psychickými problémy sama sobě nalhává nějaký malicherný důvod, proč to celé začalo, jen aby jim na mysl nepřišel opravdová příčina, kterou nejsou schopni nebo ochotni řešit. Námi vymyšlené důvody jdou snáze odstranit, často takto sami sebe na chvíli potěšíme, což nás vede příště k tomu samému, jen v ještě větším rozsahu. Lidská mysl je v zásadě slabá a snadno ovlivnitelná a není v bezpečí ani sama před sebou, natož před ostatními.
Existuje spousta reklam, které staví na podobném principu: společnost z oboru bankovnictví se například shodí, že jejich zaměstnanci opravdu neumí vařit, ale zato jsou jedničky na úvěry. Hloupí lidé věří jakékoliv iluzi. Většina lidí je ale hloupá jen částečně a je do jisté míry podezřívavá. Dokonalost je děsí, takže první neúspěch v jakémkoliv oboru u druhého přijmou s povděkem a o zbytku uvěří, co jen ten druhý chce. I totalitní režim, má-li si uchovat moc, musí s lidskou podezřívavostí a strachem z dokonalosti počítat. I sebezmanipulovanější volby nechávají dvě procenta preferencí opozici, aby navodily dojem, že odpůrci existují, hlasují, jak je jim libo,a le protože zkrátka lid si přeje něco jiného, pokračujeme v pětiletkách. Stoprocentní úspěch by vzbudil představu dokonale fungujícího stroje, který je neosobní, voliči jsou mu ukradení a nejspíš je stejně brzy semele. Navíc by se ztratil nepřítel a nebylo by vůči komu se vymezit.
Tady bych se rád vrátil zpět k pravdě a lži. Společenská přetvářka působí uklidňujícím dojmem, protože ukazuje lidi s přijatelným množstvím chyb. Takovým, aby nevzbuzovalo další otázky a odvržení, ale zároveň dostatečně věrohodným. Je dokázáno, že lidem se zdá nejkrásnější to, co se nejvíc podobá tomu, na co jsou zvyklí. Stejně tak jsou oblíbení lidé, kteří kopírují naše vzorce chování, přejímají naše gesta a grimasy. Každý z nás v duchu cítí, že dokonalý není a nikdy být nemůže. Proto s úlevou vidí, že ani druhý takový není. Pravda je ovšem ve své podstatě dokonalým sdělením. O dané věci nelze říct víc než pravdu, je tímto tvrzením plně vystižena. Proto pravda děsí. Náhle se sami vidíme poníženi, zahanbeni. Říká se, že pravda je jako čepel nože: ostrá i křehká, zraňující i zranitelná. Nechceme být zraněni, proto pravdu zabíjíme. Ne ovšem tak, aby po ní zůstaly stopy krve, ne na ulici v poledne. Pravda umírá neviděna, zabalena v zbytečných slovech a skutcích. Pravda umírá udušena špinavými hadry, ne po zásahu kulkou do týla. Když někdo náhle zmizí, vyvstanou otázky, na které nikdo nechce odpovídat, lidé proto nejdřív vzbudí iluzi, že tu pravda stále je, snad i víc než kdy dřív. Na karnevalu, kam jde každý převlečen za zabijáka, se pravý zabiják skryje nejlépe a nikoho nezarazí jeho nůž a pistole, někdo pochválí kostým, jiný ho ignoruje. Kdyby zabiják náhle podlehl útoku, nikdo ho nebude hledat, ani si toho nevšimne. Stejně tak ve světě otevřenosti a vystavované pravdy, která je stejnou maškarou jako karnevaloví tanečníci v maskách vrahů, potají odpravená pravda nechybí. Nasadíme si škrabošku víc do očí a křivě se usmějeme.
Tohle všechno ale může fungovat tehdy, když jsme si podobní. Vrah by upoutal více pozornosti na plese, kde by byli i rytíři, medvědi nebo princezny. Pravdivá a přímá věta nebo myšlenka vždy zaujala více tehdy, když zazněla vprostřed nucených ideologií a nacvičených replik. Tam, kde se ale vytvořila představa, že všichni říkají, co si myslí, protože mohou, to pravdivé zapadne. Zde je důležité uvědomovat si, že pravda není nic objektivního, pravdou rozumím to, co si daný člověk opravdu myslí (a může se samozřejmě mýlit). Opět se ukazuje zvrácená genialita naší iluze, která posiluje sebe sama. Lidé se vzdali pravdy za předpoklad, že je nikdo nebude podezírat ze lži a neupřímnosti. Člověk neříká, co si myslí, ukázal by se tak nahý a navíc porušil nepsanou smlouvu o neútočení. Ve světle přímé odpovědi totiž ty ostatní vypadají podivně uměle. Někoho to pak může vést až proslovení své vlastní pravdy, což zase vzburcuje dalšího. Tento řetězový efekt si můžeme krásně prohlédnout v emotivních situacích, kdy se člověk tolik nekontroluje. Když je někdo označen za idiota, obvykle neprohodí pár slov o zbytečných invektivách, ale nadávku vrátí. Vždyť mnoho sporů končí onou magickou větou: „A vůbec, víš ty , co já si vo tobě myslim?“. Osobní názor proniká na povrch až v posledním stádiu.
Celá iluze pravdivosti a tolerance názorů funguje na křehkém základu. Stačí změnit pravidla hry, porušit běžný rámec a lidé náhle neví, jak reagovat. Jejich zdvořile upřímné jednání naráží, protože není opětováno. Schválně někdy zkuste na otázku.“Jak se dneska máš?“ odpovědět zvídavě, ptejte se sami, jak to tazatel myslel, jestli ho zajímá jak se cítíme, co se nám dnes povedlo, jestli jsme dnes spokojeni se svým vzhledem, či zda se náhodou neptá jen tak ze setrvačnosti. Naprostá většina tazatelů bude v šoku.
Společnost si pro udržení iluze pravdivosti vybudovala rozsáhlý systém předpokladů a hodnot, které sice každý může porušovat jak chce, ale jen soukromě, aby neohrozil celek. Nedávná zkušenost mě v tom utvrdila. Čekání na tramvaj mi ukrátil nepříjemný důchodce, neodbytně zkoumající moje tričko s obrázkem hudebního alba, kterému dominuje svlečená slečna. Ač obrázek neukazuje nic, co by nebylo vidět kdekoliv jinde a vlastně ještě mnohem méně, zřejmě toho pána pobouřil. Podivné pohledy jsem ukončil otázkou, jestli pán něco potřebuje. Odpovědí mi bylo prsknutí „Že se nestydíš, tohle nosit. Za to já bych kluka zřezal.“ Pán se odvrátil stranou a dal tak ve svých rukou vyniknout barevné straně bulvárního časopisu s modelkou oblečenou jen do vlastního úsměvu. Musel jsem se smát. Ale takhle to funguje. On by nikdy tu stránku nenechal ležet na kuchyňském stole, protože to se nedělá. Ale aktivitami ve svém soukromí společnost nenutí nic řešit, takže je mu dopřáno. Pokrytectví je obrannou složkou společenské iluze. Každý jedinec, ať už v jádru jakkoliv zvrhlý, ví, co se sluší a patří. A bude to vyžadovat na ostatních. Krok proti proudu se nebere, řeka se kráčejícího snaží strhnout. Marylin Manson kdysi nebyl vpuštěn do kostela, který ho zaujal z architektonického hlediska. Důvod? Měl na sobě sukni. Jestli se ptáte, kdo ho z kostela jménem dobrého mravu vyhodil, potvrdím vám vaše dohady. Pan farář. Oblečen ve zvláštní, ale slušivé sukni. Nejde o to, co děláme či říkáme, ale o to, jak je to hodnoceno, přijímáno. Samo sdělení není podstatné. Zajímá nás, jak zareagují ostatní. Forma vítězí nad obsahem, protože obsah je dán. A pokud není, jsme tlačeni k tomu, abychom jej jako ten předem určený přijímali.
Vracím se oklikou na samotný počátek textu, kde jsem prohlásil, že pravda je vyžadována. Ne, neprotiřečím si. Pravda je skutečně vyžadována a oceňována, ale je to pravda společnosti, ne jedince. Musíme se naučit rozumět slovům. Ten, kdo říká, co si myslí, a proto je frajer, je ve skutečnosti pro masu lidí tím, kdo říká, co chtějí slyšet, co čekají, že řekne. Lidé se rádi hřejí ve slávě vlastního správného úsudku. Kdo není nepochopitelný, není nebezpečný.
Je pravda, že v dnešní době vám v demokratické společnosti za pravdu neublíží (pozor, není to jejich moudrostí, ale zbabělostí), ublíží ovšem vaší pravdě. Nechají ji zaznít, aby zapadla do průměrnosti, nebudou ji napadat, aby na ni neukazovali a nestavěli ji před oči lidí. Princip popraviště, na které je dobře vidět, se tu nekoná. Pravda je vylákána předstíranou svobodou,a by mohla být v temné uličce ubodána a hozena do řeky. Lidé neradi jednají, neradi přemýšlí. O pravdě se přemýšlí špatně, protože musíme odhodit naše vlastní postoje, vlastně kus sebe sama. Proto je pro lidi pohodlnější pravdu předpokládat, tudíž ji neříkat nahlas a nenaslouchat jí upřímně. Takto zvráceně se mi jeví dnešní svoboda slova a projevu, která vlastně utlouká pluralitu názorů, tak úplná a dokonalá je iluze, kterou většina lidí nikdy neprohlédne…
pondělí 17. listopadu 2008
Pseudo-demokracie?
Demokracie. Demokracie. Jak vznešené slovo. Snad nikdy se ho nenabažím. A my máme to štěstí, že žijeme v demokratickém státě. Hahaha. Jak...veselé, jak směšné. A právě proto si myslím, že by jsme na těchto stránkách mohli jeden článek našemu státu a jeho zřízení věnovat. Jak již jsem zmínil, Česká republika si hraje na stát ryze demokratický. Pryč s komunisty! Pryč s nacisty! A vůbec, pryč s veškerými „nepřáteli“ demokracie!
Jenže…možná že právě ti, kteří tato hesla hlásají, jsou právě ti největší nepřátelé demokracie. Totiž, v tomto státě již dávno demokracie nevládne. Vyvinul se z ní jakýsi paskvil, který lze nazvat například „Pseudo-demokracií“, nebo třeba „Post-moderní demokracií“. Ha! Jak šokující!
Takže, co je to vlastně ta demokracie? Slovo demokracie pochází z řeckého demos (lid) a kratein (vládnout). Volně bychom tedy mohli přeložit slovo Demokracie jako „Vláda lidu“. A já se tedy ptám…kde je ten lid, který rozhoduje o tom, co se s jeho státem stane? Nikde ho nevidím. Aha. On totiž bezmezně věří jistým zástupcům, které jednou za několik měsíců obmění a pokračuje se dále v nastaveném trendu. My je zvolíme, oni nás ochrání a zabezpečí. A toho, že nás vykořisťují…přehlédněme to. Proč na to poukazovat? Jsou přece tak milí, tihle „pastýři“. Nechme to na nich. My přece žijeme. Nemusíme se o nic starat. Jsme vedeni. Jako poslušné ovečky. A to je to hlavní.
Jak smutné je, že jste si nevšimli přeměny systému, jak jsme všichni pokorně oslepli. A všichni se chovají dle hesla „Ať mne zabijí, jen když mne vedou.“ Haha.
Jenže…možná že právě ti, kteří tato hesla hlásají, jsou právě ti největší nepřátelé demokracie. Totiž, v tomto státě již dávno demokracie nevládne. Vyvinul se z ní jakýsi paskvil, který lze nazvat například „Pseudo-demokracií“, nebo třeba „Post-moderní demokracií“. Ha! Jak šokující!
Takže, co je to vlastně ta demokracie? Slovo demokracie pochází z řeckého demos (lid) a kratein (vládnout). Volně bychom tedy mohli přeložit slovo Demokracie jako „Vláda lidu“. A já se tedy ptám…kde je ten lid, který rozhoduje o tom, co se s jeho státem stane? Nikde ho nevidím. Aha. On totiž bezmezně věří jistým zástupcům, které jednou za několik měsíců obmění a pokračuje se dále v nastaveném trendu. My je zvolíme, oni nás ochrání a zabezpečí. A toho, že nás vykořisťují…přehlédněme to. Proč na to poukazovat? Jsou přece tak milí, tihle „pastýři“. Nechme to na nich. My přece žijeme. Nemusíme se o nic starat. Jsme vedeni. Jako poslušné ovečky. A to je to hlavní.
Jak smutné je, že jste si nevšimli přeměny systému, jak jsme všichni pokorně oslepli. A všichni se chovají dle hesla „Ať mne zabijí, jen když mne vedou.“ Haha.
čtvrtek 13. listopadu 2008
Smrtonosná zbraň 8: Legislativa
Doktoři medicíny se vždy snaží odstranit nemocné buňky od těch zdravých, potřebují je zničit, odříznout, izolovat, spálit, aby nenabouraly chod organismu. Ty buňky to asi berou jako pěknou nespravedlivost, ale což - jsou to jen buňky, tady není o čem se bavit.
Na doktory si hrají i mnozí soudci, kteří bacily a viry organismu společnosti musí uzavřít a zmrazit, často jen pro další výzkum, pro jejich vlastní dobro. Hlavně ovšem pro dobro a zdraví celého ekosystému, biomu, které je nutno takhle zaručit. Takhle se dá s nadsázkou a zároveň s velice vážným výrazem vysvětlit malému dítěti, proč tamtoho pána odvádějí zmláceného ti jiní páni v čepičkách.
Jenže někdy musí dát společnost najevo své rozhořčení a pobouření nad nějakým skutečně zvráceným činem, jakým je třeba vražda nemluvněte. Proto je v mnoha (federativních a/nebo "ekonomicky zaostalých") státech stále funkční trest smrti. Spojené státy, Rusko, Čína - tito giganti, pořád vlivné světové velmoci, ho ve svém zákoně mají, většina obyvatel s ním i souhlasí. O arabských zemích, kde je stále možné kamenovat ženy za cizoložství a kde je stále nejvyšší trest praktikován stětím (což je na druhou stranu od vlády Saudské Arábie docela stylové), ani o represivních způsobech "prozatimních válečných soudů" v Jižní Americe se snad zmiňovat nemusím.
A přitom trest smrti vznikl především z osobní msty pozůstalých, jejich hlad po odplatě ale šikovně využil obušek systému, vládce, aby ukázal svou neomezenou nadvládu nad životem a smrtí. To se děje v podstatě i dnes, takový má trest smrti sociální význam; další páka, další hrozba. Už by ovšem nebylo správné, aby se za vraždu mstil někdo z pozůstalých, už není možné ani třeba odpustit, mlýny spravedlnosti se musí točit.
Nechce se mi opakovat ubrečené (nebo naopak velmi pragmatické - kupříkladu vysoké náklady na popravy z nich prý činí ztrátové odvětví ekonomiky) argumenty odpůrců trestu smrti, nebudu ani předkládat tvrdé a jasné demagogie jeho fanatických zastánců a nadšení lůzovitých přívrženců. Uvedu několik nedávných příkladů, pro drobnou myšlenkovou ilustraci toho, k čemu ten trest smrti vůbec je.
1) Čínský vrah policistů
Mladík ubodal šest policistů na stanici, kde byl předtím vyšetřován kvůli podezření, že ukradl bicykl. Chrabří strážci zákona ho během vyšetřování bili. Kluk je později žaloval za psychickou újmu, kterou při výslechu utrpěl, ale jeho případ soud pochopitelně zamítl. Proto se vydal na stanici s nožem, aby se pomstil. Ze stejného důvodu, ze kterého tam šel, bude nyní popraven. Akorát teď to bude "spravedlivé".
2) Osmiletý pachatel
Případ osmiletého amerického chlapce, který zřejmě zastřelil svého otce a souseda. "Trest smrti je mezní odstrašující prostředek a my chceme zastavit trend, kdy děti vraždí dospělé," říkají dva (anonymní!) advokáti. Už se diskutuje o popravě, přičemž ještě není ani zjištěný motiv činu dosud bezproblémového hocha. Jen nás média trochu postraší tím, že se nepochybně jednalo o vliv počítačových her a rapové muziky.
3) Nasraný farmář
Opět Čína, ne nadarmo má nejvyšší produkci poprav(ených) na světě. Farmář vyfasoval tento rozsudek poté, co najel trojkolkou naloženou plynovými bombami na vaření do vládního úřadu. Nutno podotknout, že tento úřad mu dvakrát zbořil jeho rolnickou boudu, kterou si postavil na poli, co obdělával pro stát.
Dá se říci, že v posledních desetiletích udělal svět pokrok v tom, že začal odstraňovat nedělní popravy ze svého svátečního jídelníčku. Těžko říct, jaký na tom měly podíl hysterické organizace typu Amnesty International. Je třeba si uvědomit, že teror a hnus stále proudící injekcí do žil každého z nás není nezbytný. Není ani potřebný.
A hlavně, nezavírejte, milí Evropané, oči před tímhle fenoménem. Nečinnost je stejný hřích jako utahování smyčky. Neříkejte: "My jsme pokrokoví, my to zde už přeci nemáme!" Bez starokontinentální vynalézavosti by byl svět ochuzen o tolik krásných technik a prostředků! Garota, strapaddo, gilotina.
Lidi přeci nejsou pouze buňky. Vrahové také mohou milovat život. A pokud si skutečně zaslouží smrt - tedy ne, aby se jednalo o politická divadýlka -, ať se z toho nedělá prostředek pro vyšší poslušnost.
Na doktory si hrají i mnozí soudci, kteří bacily a viry organismu společnosti musí uzavřít a zmrazit, často jen pro další výzkum, pro jejich vlastní dobro. Hlavně ovšem pro dobro a zdraví celého ekosystému, biomu, které je nutno takhle zaručit. Takhle se dá s nadsázkou a zároveň s velice vážným výrazem vysvětlit malému dítěti, proč tamtoho pána odvádějí zmláceného ti jiní páni v čepičkách.
Jenže někdy musí dát společnost najevo své rozhořčení a pobouření nad nějakým skutečně zvráceným činem, jakým je třeba vražda nemluvněte. Proto je v mnoha (federativních a/nebo "ekonomicky zaostalých") státech stále funkční trest smrti. Spojené státy, Rusko, Čína - tito giganti, pořád vlivné světové velmoci, ho ve svém zákoně mají, většina obyvatel s ním i souhlasí. O arabských zemích, kde je stále možné kamenovat ženy za cizoložství a kde je stále nejvyšší trest praktikován stětím (což je na druhou stranu od vlády Saudské Arábie docela stylové), ani o represivních způsobech "prozatimních válečných soudů" v Jižní Americe se snad zmiňovat nemusím.
A přitom trest smrti vznikl především z osobní msty pozůstalých, jejich hlad po odplatě ale šikovně využil obušek systému, vládce, aby ukázal svou neomezenou nadvládu nad životem a smrtí. To se děje v podstatě i dnes, takový má trest smrti sociální význam; další páka, další hrozba. Už by ovšem nebylo správné, aby se za vraždu mstil někdo z pozůstalých, už není možné ani třeba odpustit, mlýny spravedlnosti se musí točit.
Nechce se mi opakovat ubrečené (nebo naopak velmi pragmatické - kupříkladu vysoké náklady na popravy z nich prý činí ztrátové odvětví ekonomiky) argumenty odpůrců trestu smrti, nebudu ani předkládat tvrdé a jasné demagogie jeho fanatických zastánců a nadšení lůzovitých přívrženců. Uvedu několik nedávných příkladů, pro drobnou myšlenkovou ilustraci toho, k čemu ten trest smrti vůbec je.
1) Čínský vrah policistů
Mladík ubodal šest policistů na stanici, kde byl předtím vyšetřován kvůli podezření, že ukradl bicykl. Chrabří strážci zákona ho během vyšetřování bili. Kluk je později žaloval za psychickou újmu, kterou při výslechu utrpěl, ale jeho případ soud pochopitelně zamítl. Proto se vydal na stanici s nožem, aby se pomstil. Ze stejného důvodu, ze kterého tam šel, bude nyní popraven. Akorát teď to bude "spravedlivé".
2) Osmiletý pachatel
Případ osmiletého amerického chlapce, který zřejmě zastřelil svého otce a souseda. "Trest smrti je mezní odstrašující prostředek a my chceme zastavit trend, kdy děti vraždí dospělé," říkají dva (anonymní!) advokáti. Už se diskutuje o popravě, přičemž ještě není ani zjištěný motiv činu dosud bezproblémového hocha. Jen nás média trochu postraší tím, že se nepochybně jednalo o vliv počítačových her a rapové muziky.
3) Nasraný farmář
Opět Čína, ne nadarmo má nejvyšší produkci poprav(ených) na světě. Farmář vyfasoval tento rozsudek poté, co najel trojkolkou naloženou plynovými bombami na vaření do vládního úřadu. Nutno podotknout, že tento úřad mu dvakrát zbořil jeho rolnickou boudu, kterou si postavil na poli, co obdělával pro stát.
Dá se říci, že v posledních desetiletích udělal svět pokrok v tom, že začal odstraňovat nedělní popravy ze svého svátečního jídelníčku. Těžko říct, jaký na tom měly podíl hysterické organizace typu Amnesty International. Je třeba si uvědomit, že teror a hnus stále proudící injekcí do žil každého z nás není nezbytný. Není ani potřebný.
A hlavně, nezavírejte, milí Evropané, oči před tímhle fenoménem. Nečinnost je stejný hřích jako utahování smyčky. Neříkejte: "My jsme pokrokoví, my to zde už přeci nemáme!" Bez starokontinentální vynalézavosti by byl svět ochuzen o tolik krásných technik a prostředků! Garota, strapaddo, gilotina.
Lidi přeci nejsou pouze buňky. Vrahové také mohou milovat život. A pokud si skutečně zaslouží smrt - tedy ne, aby se jednalo o politická divadýlka -, ať se z toho nedělá prostředek pro vyšší poslušnost.
pátek 7. listopadu 2008
Dal kulatý za kulatý a byly z toho peníze
"Už v dávných dobách úsvitu civilizace se objevila potřeba směny různého zboží. Nejjednodušším způsobem je prostá vzájemná výměna věcí stejné hodnoty, často označovaná jako barterový obchod. Tento způsob je ovšem značně neefektivní, protože když člověk chtěl získat nějakou věc musel najít někoho, kdo danou věc nabízel a zároveň bych ochoten akceptovat nabízenou protihodnotu. Proto byl nevyhnutelný příchod peněz jako prostředku směny."
Peníze jsou tak skvělé. Jsou skvělé, když jich máte hodně, jsou ještě lepší, když jich máte málo (jelikož velice dobře víte, za co je utratit). Peníze umožňují trhu volně proudit, díky jejich abstraknímu zadlužování rostou ekonomiky a všem se díky nim dostane luxusu nebo alespoň potřebných prostředků. Díky DMS za třicet korun mužete 27,- Kč poslat na postavení školy v Africe. Paráda.
Z peněz se dneska podle všeho i skvěle nasytíte. Je jen otázkou času, kdy bude po celém světě zavedena jedna měna, abyste to měli jednodušší. Stejně tak je otázkou času, kdy řetězce rychlého občerstvení postaví své pobočky i třeba na poušti, abyste tam náhadou nehladověli a aby si i beduíni našli v Happy Mealu plyšového hrocha.
Měna budoucnosti bude výhradně ve virtuální podobě, přijdete o kontakt s objektivní hodnotou kapitalistického světa, ale to nevadí, bude to o tolik pohodlnější. Vše se zmodernizuje, na farmách bude pár šupáků, kteří budou dohlížet na stroje sklízející úrodu a vy budete vesele konzumovat. Za peníze si pořídíte i spoustu radosti, rovněž se můžete vychloubat, kdo z vás má dražší (a tedy i - logicky! - kvalitnější) auto nebo oblek.
Váš život bude - tedy pardon, popravdě už přes dvacet tři století od zavedení první měny je - jako návštěva v kasinu. Budete hrát, abyste vyhráli ještě víc, bude to tak vzrušující, i když ty kostky vlastně chřestí pořád stejně. Váš život bude - je - prázdný, cituprostý. Vše se točí okolo keše/šeku.
Nemusí to tak být. Peníze jsou nádhernou "zástupnou hodnotou", nepochybně. Ale koho zastoupí? Vystupují jako další zuřivý svalovec, který kladivem bije do zvonící kovadliny, aby ochromil ostatní a vysvětlil jim, co má jakou cenu. Peníze vám zase stanovují vaše normy. Peníze, které mají "zastupovat" hodnoty materiální, vám vlezou ušima do mozku, kde jako červotoč provrtají všechno vznešené a moudré, co ve vás kdy bylo. Budete jen někým, kdo je poplatný... penězům.
Jste jen někým, kdo se už dávno nechal zkorumpovat.
Peníze jsou tak skvělé. Jsou skvělé, když jich máte hodně, jsou ještě lepší, když jich máte málo (jelikož velice dobře víte, za co je utratit). Peníze umožňují trhu volně proudit, díky jejich abstraknímu zadlužování rostou ekonomiky a všem se díky nim dostane luxusu nebo alespoň potřebných prostředků. Díky DMS za třicet korun mužete 27,- Kč poslat na postavení školy v Africe. Paráda.
Z peněz se dneska podle všeho i skvěle nasytíte. Je jen otázkou času, kdy bude po celém světě zavedena jedna měna, abyste to měli jednodušší. Stejně tak je otázkou času, kdy řetězce rychlého občerstvení postaví své pobočky i třeba na poušti, abyste tam náhadou nehladověli a aby si i beduíni našli v Happy Mealu plyšového hrocha.
Měna budoucnosti bude výhradně ve virtuální podobě, přijdete o kontakt s objektivní hodnotou kapitalistického světa, ale to nevadí, bude to o tolik pohodlnější. Vše se zmodernizuje, na farmách bude pár šupáků, kteří budou dohlížet na stroje sklízející úrodu a vy budete vesele konzumovat. Za peníze si pořídíte i spoustu radosti, rovněž se můžete vychloubat, kdo z vás má dražší (a tedy i - logicky! - kvalitnější) auto nebo oblek.
Váš život bude - tedy pardon, popravdě už přes dvacet tři století od zavedení první měny je - jako návštěva v kasinu. Budete hrát, abyste vyhráli ještě víc, bude to tak vzrušující, i když ty kostky vlastně chřestí pořád stejně. Váš život bude - je - prázdný, cituprostý. Vše se točí okolo keše/šeku.
Nemusí to tak být. Peníze jsou nádhernou "zástupnou hodnotou", nepochybně. Ale koho zastoupí? Vystupují jako další zuřivý svalovec, který kladivem bije do zvonící kovadliny, aby ochromil ostatní a vysvětlil jim, co má jakou cenu. Peníze vám zase stanovují vaše normy. Peníze, které mají "zastupovat" hodnoty materiální, vám vlezou ušima do mozku, kde jako červotoč provrtají všechno vznešené a moudré, co ve vás kdy bylo. Budete jen někým, kdo je poplatný... penězům.
Jste jen někým, kdo se už dávno nechal zkorumpovat.
středa 5. listopadu 2008
úterý 4. listopadu 2008
Nová generace slídilů
Dnes už neplatí (a vlastně nikdy neplatilo) ono rodičovské nebo učitelské ponaučení, že "Žalobníčky nikdo nemá rád." Není to pravda, náš - demokratický - systém si své informátory, udavače, práskače a podrazáky pochvaluje a vydržuje. Jak jinak si vysvětlit výzvy typu "Buďte bedliví, pozorujte okolí, všechno hlašte, poskytujte údaje." Dobře naolejovaný patolízal ve squatu může napomoci a vůbec umožnit pořádkovým silám zakročit proti porušování zákona.
Je zvláštní, nakolik má potom takový slizounek váš osud v rukou. Na jednom školním zájezdě byla velice poslušná a pravidlům oddaná dívka, pravda, trochu otylá a s prasečím ksichtem, ale to o charakteru moc nenapoví. Svými tlustými prsty neustále mačkala spoušť svého mazlíčka - digitálního fotoaparátu. A potom se tento bystrý pozorovatel dozvěděl o něčem, co by mu mohlo dát příležitost posloužit nejen strukturizaci a kategorizaci společnosti, ale zároveň i jejím příbuzným, kteří pracovali v administrativě školy.
Jeden ze zúčastněných výletu si ve svém pokoji vyvěsil prapor s rudým keltským křížem na černém poli. Takový doplněk interiéru je podle mě dost kýčovitý, keltské vlajky se skutečně v tak "zlotemných" barvách nevyráběly, ale budiž, pokud se mu to líbilo, byla to otázka jeho osobní estetiky. To ovšem netušil, že za svůj vkus draze zaplatí. Prase s foťákem se do jeho pokoje vplížilo, zatímco ostatní se někde bavili. Udělalo několik zdařilých a ostrých obrázků té "špatné věci na zdi".
Říkate si, že šlo jen o nepovednou repliku historické standarty. Jenomže naše malé selátko si na internetu údajně dohledalo, že se jedná o jeden ze zakázaných nacistických symbolů. Společně s fotkami bylo její tvrzení použito jako důkazy z porušení školního řádu a mladík byl ze školy vyhozen. Marně se snažil vysvětlovat, že to žádný znak Třetí říše není, jeho rodiče mu namísto pomoci a podpory vynadali.
Téhle příhodě se mi moc věřit nechtělo, ale je to opravdu příběh podle skutečné události (věřte/nevěřte), žádná "městská legenda". O to horší a depresivnější je obraz, který nám předkládá; že totiž není třeba důkazů, ty se vždycky najdou. Doufám - už kvůli vám samotným -, že doma nemáte nic "nenormálního". Mohlo by se vám snadno stát, že se k vám domovník vloupá, vyfotí váš vzorec na tapetách a vzápětí budete odsouzen jako uniknuvší důstojník Gestapa.
Je zvláštní, nakolik má potom takový slizounek váš osud v rukou. Na jednom školním zájezdě byla velice poslušná a pravidlům oddaná dívka, pravda, trochu otylá a s prasečím ksichtem, ale to o charakteru moc nenapoví. Svými tlustými prsty neustále mačkala spoušť svého mazlíčka - digitálního fotoaparátu. A potom se tento bystrý pozorovatel dozvěděl o něčem, co by mu mohlo dát příležitost posloužit nejen strukturizaci a kategorizaci společnosti, ale zároveň i jejím příbuzným, kteří pracovali v administrativě školy.
Jeden ze zúčastněných výletu si ve svém pokoji vyvěsil prapor s rudým keltským křížem na černém poli. Takový doplněk interiéru je podle mě dost kýčovitý, keltské vlajky se skutečně v tak "zlotemných" barvách nevyráběly, ale budiž, pokud se mu to líbilo, byla to otázka jeho osobní estetiky. To ovšem netušil, že za svůj vkus draze zaplatí. Prase s foťákem se do jeho pokoje vplížilo, zatímco ostatní se někde bavili. Udělalo několik zdařilých a ostrých obrázků té "špatné věci na zdi".
Říkate si, že šlo jen o nepovednou repliku historické standarty. Jenomže naše malé selátko si na internetu údajně dohledalo, že se jedná o jeden ze zakázaných nacistických symbolů. Společně s fotkami bylo její tvrzení použito jako důkazy z porušení školního řádu a mladík byl ze školy vyhozen. Marně se snažil vysvětlovat, že to žádný znak Třetí říše není, jeho rodiče mu namísto pomoci a podpory vynadali.
Téhle příhodě se mi moc věřit nechtělo, ale je to opravdu příběh podle skutečné události (věřte/nevěřte), žádná "městská legenda". O to horší a depresivnější je obraz, který nám předkládá; že totiž není třeba důkazů, ty se vždycky najdou. Doufám - už kvůli vám samotným -, že doma nemáte nic "nenormálního". Mohlo by se vám snadno stát, že se k vám domovník vloupá, vyfotí váš vzorec na tapetách a vzápětí budete odsouzen jako uniknuvší důstojník Gestapa.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)