Preambule virtuálna

Je mou povinností uvést náhodné i předem nasměrované návštěvníky do podstaty této stránky. Proto se ve stručnosti pokusím popsat, o co zde kráčí a v čem svůj prst smáčím. I když většině z vás je už nepochybně jasné, že je to o krvi. Vždycky je to o krvi (jak nám píše velmi vážený a nevážný Terence P.).

Říci, že je to o krvi, je dost obecné, velmi nekonkrétní a nechává to dost prostoru pro pochybnosti a (především díky výchově a všeobjímající etice správnosti) zděšení, případně zhnusení. Pokusím se na vašich tvářích vytvořit úsměvy a zároveň některé z vás znechutit. A ti, kteří  budou znechuceni, přesně těmi já opovrhuji, ti jsou mi odporní. Proč? Protože jsou stejní, nudní, fádní, obyčejní, jsou tak normální, až se z tomu člověku rozumu musí zvedat žaludek.

Proto vám nyní ujasním, co myslím tou "krví". Nejedná se mi jenom o tekutinu, která vám proudí v těle a kterou bych já tak moc chtěl z vašeho nedůstojného a ubohého života vyjmout. Jde mi o pouta, o život, o myšlenky, o všechno, co je vám umožněno, co vy jste schopni udělat. Ale nečiníte tak. Poddáváte se světu, poddáváte se "těm nahoře", kteří jsou ale sami uvězněni a vlečeni kolotočem své (bez)moci.

Mám rád lidi, jsem společenský tvor. Ale nesnáším stíny. A když se procházím krajinou, vidím jen ty. Žádného vzpřímeného člověka a už vůbec ne člověka moudrého. Všichni hledí do země, bojí se pohlédnout do žhnoucího slunce. Procitnutí a otevření očí by jim totiž nevypálilo jen zrak, nýbrž by hořelo i uvnitř hlavy, kde by se bilo s Výchovou, Lží, Falší a Svobodou. Vy, lidé, znáte jen jednu svobodu, o které tak rádi zpívate, se kterou se mazlíte před spaním. Svoboda je pro vás možnost jít k volbám a vhodit do urny ušmudlaný kus papíru. Svoboda je pro vás plyšový medvídek a čokoláda plněná jogurtem. Svoboda je pro vás pohodlí. Vaše svoboda je otroctvím, vystlaným kanapem s řetězy.

Nemyslím si, že bych dále musel citovat či interpretovat Orwella, abych vám předložil koncepci vaší volnosti. Beztak ji nepochopíte, a pokud přeci, neuvědomíte si ji. Dále podle ní budete fungovat.

A s tím já, idealista, chci bojovat. Chci dát lidem život, nikoli harmonogram, který je (posledních několik tisíc let) stále více preferován.

O tom se zde - více nebo méně - bude psát, snad i diskutovat. A - dřív nebo později - to bude o krvi.

s úsměvem