Cirkusová akvizice

Nemůže být pochyb o tom, že přináším nové myšlenky a řešení. Že jsem člověk, který je zpracuje, přežvýká a dá vám je v přijatelném, stravitelném stavu. O mé filosofii bude napsáno ještě hodně, nyní bych ale rád věnoval trochu prostoru lidem, kteří jsou pro mě důležitější než oponenti nebo partneři v diskuzi. Může se psát mnoho o tom, jak si má řečník, politik, vůdce držet nepřítele u těle jako přítele, jak se má sok ctít. Já tvrdím, že je to pitomost. Ani rodina, ani blízcí přátelé nejsou pro zvěstovatele důležití, podstatní, nezbytní. Potřebuje oddané pomocníky, věrné a loajální následovníky, kteří mu pomohou s jeho snem. Kteří se naučí ho snít také.

Já jsem nositel ideje. Ale pokud ji chci dostat co nejdál, potřebuji i nějaké vykonavatele. A v tu chvíli přichází mí klauni, společníci ve zločinu. Nejsou to prázdní a tupí nohshledi. Umí počítat, umí se bavit. A umí druhé mlátit.

Představím vám tedy časem několik svých nejbližších, jsou to různé osobnosti, s rozdílnými cíly a vkusem. Něco ale určitě společného mají; pohrdání systémem.

Tento článek ať slouží také jako výzva pro další potenciální uchazeče, já přijímám neustále, nejsem uzavřen novým tvářím, nejsem žádným xenofobem. Jenom židy zas tak moc rád nemám. Potřebuji lidi schopné, kteří se neberou vážně a jsou připraveni do věcí pořádně praštit.

Preambule virtuálna

Je mou povinností uvést náhodné i předem nasměrované návštěvníky do podstaty této stránky. Proto se ve stručnosti pokusím popsat, o co zde kráčí a v čem svůj prst smáčím. I když většině z vás je už nepochybně jasné, že je to o krvi. Vždycky je to o krvi (jak nám píše velmi vážený a nevážný Terence P.).

Říci, že je to o krvi, je dost obecné, velmi nekonkrétní a nechává to dost prostoru pro pochybnosti a (především díky výchově a všeobjímající etice správnosti) zděšení, případně zhnusení. Pokusím se na vašich tvářích vytvořit úsměvy a zároveň některé z vás znechutit. A ti, kteří  budou znechuceni, přesně těmi já opovrhuji, ti jsou mi odporní. Proč? Protože jsou stejní, nudní, fádní, obyčejní, jsou tak normální, až se z tomu člověku rozumu musí zvedat žaludek.

Proto vám nyní ujasním, co myslím tou "krví". Nejedná se mi jenom o tekutinu, která vám proudí v těle a kterou bych já tak moc chtěl z vašeho nedůstojného a ubohého života vyjmout. Jde mi o pouta, o život, o myšlenky, o všechno, co je vám umožněno, co vy jste schopni udělat. Ale nečiníte tak. Poddáváte se světu, poddáváte se "těm nahoře", kteří jsou ale sami uvězněni a vlečeni kolotočem své (bez)moci.

Mám rád lidi, jsem společenský tvor. Ale nesnáším stíny. A když se procházím krajinou, vidím jen ty. Žádného vzpřímeného člověka a už vůbec ne člověka moudrého. Všichni hledí do země, bojí se pohlédnout do žhnoucího slunce. Procitnutí a otevření očí by jim totiž nevypálilo jen zrak, nýbrž by hořelo i uvnitř hlavy, kde by se bilo s Výchovou, Lží, Falší a Svobodou. Vy, lidé, znáte jen jednu svobodu, o které tak rádi zpívate, se kterou se mazlíte před spaním. Svoboda je pro vás možnost jít k volbám a vhodit do urny ušmudlaný kus papíru. Svoboda je pro vás plyšový medvídek a čokoláda plněná jogurtem. Svoboda je pro vás pohodlí. Vaše svoboda je otroctvím, vystlaným kanapem s řetězy.

Nemyslím si, že bych dále musel citovat či interpretovat Orwella, abych vám předložil koncepci vaší volnosti. Beztak ji nepochopíte, a pokud přeci, neuvědomíte si ji. Dále podle ní budete fungovat.

A s tím já, idealista, chci bojovat. Chci dát lidem život, nikoli harmonogram, který je (posledních několik tisíc let) stále více preferován.

O tom se zde - více nebo méně - bude psát, snad i diskutovat. A - dřív nebo později - to bude o krvi.

s úsměvem